Kde je štěstí?

Po celý život spojujeme představu štěstí s nejrůznějšími předměty, které vnímáme svými smysly. Kde se však štěstí skutečně nachází? V předmětech smyslového světa ho nenajdeme.

Uveďme si jednoduchý příklad. Dítě miluje čokoládu a má velikou radost, když mu jednu dáme. Co se ale stane, když mu místo jedné tabulky nabídneme dvě? Z jedné má radost, ze dvou bude mít ještě větší. Co když mu však dáme tři nebo čtyři?

Se třetí nebo čtvrtou tabulkou začne jeho radost i touha po čokoládě postupně slábnout a po páté ji možná jednoduše odhodí, protože už o ni nebude mít zájem.

Kdyby bylo štěstí skutečně obsaženo v čokoládě samotné, dítě by chtělo stále více a více čokolády. Podobně jako však v ekonomii existuje zákon klesajícího mezního užitku, platí totéž pro čokoládu i jakýkoli jiný předmět našich smyslů.

A pokud by se stejné dítě dozvědělo nějakou smutnou zprávu, dokázala by mu čokoláda jeho štěstí vrátit? Ne.

Věci vnějšího světa nám nemohou dát trvalé štěstí. Trvalé štěstí můžeme nalézt pouze uvnitř sebe.

V různých obdobích našeho života přitahují některé věci naši pozornost více než jiné. Fascinují naši mysl a začínáme je považovat za příjemné a důležité. Zamysleme se však nad tím, kolikrát se naše preference v průběhu života změnily. Z některých potěšení jsme jednoduše vyrostli a věci, které nás kdysi tolik přitahovaly, pro nás postupně ztrácely svou přitažlivost i význam.

Vzpomeňme si, kolikrát se naše záliby změnily už od dětství. Jako malé dítě jsme možná měli plyšového medvídka nebo panenku. Dali jsme jim jméno, objímali je, dávali jim pusu a usínali s nimi. Možná jsme je dokonce považovali za své nejlepší přátele. Taková hračka nám byla nesmírně drahá.

Když jsme však vyrostli, stejná hračka pro nás už nebyla tak důležitá, protože nám nedokázala přinášet stejnou radost jako dříve. Medvídka nebo panenku vystřídalo například jízdní kolo. A když jsme dospěli do období dospívání, naše preference se opět změnily. Kolo už nás nemuselo tolik zajímat a začaly nás přitahovat jiné druhy zábavy – knihy, počítače nebo čas strávený s přáteli.

Když se podíváme na svůj vlastní život, zjistíme, že se naše preference s postupem času neustále proměňovaly. Věci, které nám kdysi přinášely potěšení, už dnes nemusí mít téměř žádný význam.

Proč?

Protože jsme vyrostli a dozráli.

Pokud však zralost mysli nedrží krok s růstem těla, dostáváme se do problémů. Představme si osmnáctiletého mladíka, který jede vlakem a pevně objímá svého plyšového medvídka. Považovali bychom jeho vývoj za přirozený? Lidé by si pravděpodobně mysleli, že sice fyzicky dospěl, ale jeho mysl zůstala nezralá, protože se stále chová jako malé dítě.

Samotná fyzická dospělost tedy nestačí. Potřebujeme také zralost mysli.

Nezralá mysl je řízena tím, co má a nemá ráda. Právě naše přitažlivosti a odpory jsou příčinou mnoha každodenních problémů.

Každý den například mnoho párů zažívá rozdílné preference, které mezi nimi neustále vytvářejí napětí. Někdy si chce manžel číst, zatímco jeho žena je unavená a chce spát. Mohou mít dokonce rozdílnou představu o tom, jak správně vytlačovat zubní pastu z tuby. Ona ji možná pečlivě stlačuje a roluje odspodu, zatímco on ji bezstarostně zmáčkne uprostřed.

Neustálý střet mezi tím, co máme rádi a co rádi nemáme, vyvolává podráždění a z něj vznikající odpor se stává jednou z hlavních příčin našeho utrpení.

Odkud se však všechny tyto záliby a odpory berou? Jak jsme získali své preference? Jak vznikly věci, které nás přitahují, a ty, které v nás naopak vyvolávají odpor?

Je to důsledek prostředí, v němž žijeme, a lidí, s nimiž se stýkáme.

První příčinou je prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Byli jsme obklopeni rodinou a přáteli, kteří možná přikládali velký význam vlastnictví určitého typu automobilu nebo pěkného a pohodlného domu vybaveného moderními přístroji a všemi vymoženostmi, které usnadňují život.

Velmi snadno jsme pak mohli začít věřit, že všechny tyto věci skutečně potřebujeme, abychom byli šťastní. A následně jsme se začali zabývat tím, co si o nás budou myslet ostatní, pokud nebudeme vlastnit věci, kterým oni sami přikládají takovou důležitost.

Druhá příčina našich zálib a odporů souvisí s našimi zkušenostmi a s tím, s čím se v životě setkáváme. Něco jsme ochutnali nebo prožili, přineslo nám to určité potěšení, a proto jsme si k tomu vytvořili náklonnost.

Tento proces se však neomezuje pouze na hmotné věci. Někteří lidé mají rádi zimu a nemají rádi léto, zatímco jiní dávají přednost horkému podnebí před chladným.

Žijeme-li v tomto světě, měli bychom se učit přijímat s vyrovnaností všechny přirozené protiklady – zimu i léto, horko i chlad, radost i smutek, pohodlí i nepohodlí.

Skutečnou spokojenost můžeme nalézt teprve tehdy, když se osvobodíme od svých preferencí, od neustálého rozdělování světa na to, co máme rádi, a co rádi nemáme.

Text: Paramahamsa Prajnanananda, z knihy Yoga: Pathway to the Divine.